Sítový rozbor - střední velikost zrna

Sítový rozbor nabízí rozdělení částic na základě jejich velikosti. Slouží ke stanovení střední velikosti zrna prachu. Tento parametr je požadován při stanovení jiných požárně technických parametrů.

Norma: ČSN EN 933-1 Zkoušení geometrických vlastností kameniva - Část 1: Stanovení zrnitosti - Sítový rozbor

Dolní mez výbušnosti

Dolní mez výbušnosti (LEL) je nejnižší koncentrace směsi hořlavého prachu se vzduchem, při které je tato směs již výbušná. Tato hodnota je důležitá pro stanovení nebezpečných zón a pro stanovení podmínek předcházení vzniku výbušné atmosféry v rámci hodnocení rizik.

Dolní mez výbušnosti lze dle dohody stanovit na výbuchovém autoklávu 20 l nebo lépe 1000 l dle mezinárodního standardu.

Norma: ČSN EN 14034-3+A1 Stanovení výbuchových charakteristik rozvířeného prachu - Část 3: Stanovení dolní meze výbušnosti LEL rozvířeného prachu

Výbuchové parametry [(dp/dt)max, pmax, KST]

Maximální výbuchový tlak (pmax) je maximální tlak při výbuchu dané látky.

Rychlost nárůstu tlaku po iniciaci (dp/dt)max jedná se o maximální rychlost nárůstu tlaku v závislosti na čase.

Konstanta výbušnosti (KST) je konstanta nezbytná pro návrh protivýbuchové ochrany, určená podle rovnice (Kubický zákon):

KST = (dp/dt)max . V1/3

Třída výbušnosti St vypovídá o výbušných vlastnostech dané látky a na základě St dělí prachy do tří tříd St1 - St3.

Minimální teplota vznícení vrstvy prachu

Minimální teplota vznícení vrstvy prachu je minimální teplota horkého povrchu, při které dojde ke vznícení vrstvy prachu o stanovené tloušťce umístěné na horkém povrchu. Hodnota umožňuje posoudit možnost vznícení usazené vrstvy prachu od horkých povrchů např. elektrické motory, svítidla apod.

Norma: ČSN EN ISO/IEC 80079-20-2 Výbušné atmosféry - Část 20-2 - Materiálové vlastnosti - Zkušební metody pro hořlavé prachy

Minimální teplota vznícení rozvířeného prachu

Minimální teplota vznícení rozvířeného prachu je nejnižší teplota horké vnitřní stěny pece, při které dojde ke vznícení rozvířeného prachu ve vzduchu uvnitř této pece. Tato hodnota umožňuje posoudit možnost vznícení prachovzdušné směsi od horkých těles (zařízení).

Norma: ČSN EN ISO/IEC 80079-20-2 Výbušné atmosféry - Část 20-2 - Materiálové vlastnosti - Zkušební metody pro hořlavé prachy

Sypná hustota

Sypná hustota prachu je jeho hmotnost na jednotku objemu při volném nasypání a následném setřesení za daných podmínek. Je základní hodnotou pro výpočet objemu zásobníků, skladování materiálů, stanovení četnosti úklidu, apod.

Norma: ČSN EN ISO 23145-1 Jemná keramika (speciální keramika, speciální technická keramika) – Stanovení sypné hmotnosti keramických prášků – Část 1: Sypná hmotnost po setřesení

Rezistivita prachu

Rezistivita (též měrný elektrický odpor nebo také specifický elektrický odpor) je fyzikální veličina charakterizující lokální (diferenciální) vodivostní či odporové vlastnosti látek vedoucích elektrický proud.

Hodnota je důležitá z důvodu zatřídění prachu do skupiny prachů.

Skupina prachů:

• Vodivý prach (IIIC) - prach s elektrickou rezistivitou rovnou nebo menší než 1 x 103 Ω·m.
• Nevodivý prach (IIIB) - prach s elektrickou rezistivitou větší než 1 x 103 Ω·m.

Norma: ČSN EN ISO/IEC 80079-20-2 Výbušné atmosféry - Část 20-2 - Materiálové vlastnosti - Zkušební metody pro hořlavé prachy

Limitní obsah kyslíku

Limitní obsah kyslíku (LOC) je maximální koncentrace kyslíku ve směsi hořlavého prachu a vzduchu a inertního plynu, při které nedojde k výbuchu.

Zkouška se provádí ve výbuchovém 20 l nebo v 1000 l autoklávu. Postupným krokovým zvyšováním poměru inertního plynu (např. dusíku) v oxidovadle (např. vzduch) a změnou koncentrace prachu se snižuje koncentrace kyslíku na úroveň, při které již nedochází k výbuchu při jakékoliv koncentraci prachu.

Znalost tohoto parametru má velký význam pro ochranu zařízení, technologie před nebezpečím výbuchu pomocí inertního plynu (N2, CO2, atd.).

Norma: ČSN EN 14034-4+A1 Stanovení výbuchových charakteristik rozvířeného prachu - Část 4: Stanovení mezní koncentrace kyslíku LOC rozvířeného prachu

Náchylnost k samovznícení

Náchylnost k samovznícení vypovídá o sklonech práškových materiálů k samovznícení. Účelem stanovení je určení indukční doby, kdy dojde za určitých podmínek k samovznícení práškové hmoty. 

Samovzněcovaní je spontání oxidační proces. Nejčastějšími samovznětlivými látkami jsou obecně uhlí, biomasa (štěpka, dřevní kůra, pelety, …)

Znalost sklonu k samovznícení pomáhá chránit technologické celky elektráren a tepláren, kde žhnoucí ložiska můžou být iniciačním zdrojem při dopravě materiálů a jeho skladování.

Foto: skladování dřevní štěpky

Měřením vyvíjených plynných složek vznikla metodika včasného monitoringu procesu samovzněcování biosložek tak, aby se zabránilo včasné identifikaci tohoto rizika a umožnilo provozovateli akční zásahy a tím předcházeli následkům havárií často spojených s výbuchy a vysokými materiálními škodami.

Nejčastěji pozorovatelným plynem při vzniku samovznícení je dlouholetým výzkumem oxid uhelnatý. Za pomoci moderní detekční techniky lze detekovat vznikající samovzněcovací proces například v zásobnících uhlí. Druhotně pozorovatelnou veličinou je teplota, která je velice často měřena pomocí termovizních kamer při skládkování.

Graf: porovnání vývinu CO jednotlivých uhlí

Termogravimetrická analýza

Termogravimetrická analýza umožňuje sledovat rozkladné reakce v závislosti na teplotě.

Základní chemický rozbor

Základní chemický rozbor zahrnuje stanovení obsahu vody, popele, prchavé hořlaviny a fixního uhlíku.

Spalné teplo a výhřevnost

Výhřevnost je vlastnost paliva, která udává, kolik energie se uvolní úplným spálením jedné jednotky (obvykle 1 kg). Proti spalnému teplu není v hodnotě zahrnuto měrné skupenské teplo páry, obsažené ve spalinách.